Slovenský klub byl v pondělí 18. listopadu 2024 úplně plný. Plný básníků kteří navštívili besedu pořádanou Klubem českých a slovenských spisovatelů nazvanou HRANICE MÉHO JAZYKA ZNAMENAJÍ HRANICE MÉHO SVĚTA.
Název besedy tvořil citát jednoho z nejvlivnějších filosofů 20. století
Ludwiga Wittgensteina. Vystihuje přesně to, co neodmyslitelně utváří náš život.
O důležitosti slov, o nezbytnosti uchování bohatství a krásy jazyka nejen v poezii a literatuře jsme diskutovali s básníky
Jiřím Žáčkem a
Lubomírem Brožkem. Večerem, který doprovodil zpívanou poezií Jiří Klapka, provázela PhDr. Jarmila Wunderlin.
Na snímku Lubomír Brožek, Jiří Žáček, Jarmila Wunderlin, Jiří Klapka a Vladimír Skalský
Program zahájil ředitel Slovenského domu, ale také básník a esejista Vladimír Skalský, kterému jsme blahopřáli k nedávnému zvolení za prezidenta Slovenského centra PEN klubu. Vladimír připomněl, že Československý PEN-klub založil v roce 1925 Karel Čapek spolu s dalšími spisovateli a že Mezinárodní PEN klub má dnes 145 poboček ve 104 zemích celého světa. Sdružují kolem dvaceti tisíc literátů, prozaiků, básníků, esejistů, jak ostatně napovídá název. Zkratka PEN znamená Playwrights, Poets, Essayists, Novelists a zároveň anglický výraz pro „pero“. A pak paní moderátorka besedovala s našimi milými básníky a recitovala, spolu s Lubomírem Brožkem, jejich verše. Setkání mělo atmosféru srazu milých přítel za teplého podzimního večera, s hořkou vůní spadaného listí.
Moudří a talentovaní pánové hovořili o jazykové prázdnotě o tom, jak se vytrácí se smysl slov, o tom, jak bylo vždy důležité sledovat stopy odešlých bohů a také, že ten kdo nečte, pracuje na své zkáze. A jejich slova rámovaly básně. V následné besedě byl vzpomenut Klub přátel poezie, který byl z iniciativy Františka Hrubína založen v roce 1961. Knihy zde vycházely v nákladu padesát tisíc. Vzpomněli jsme na Festival poezie Neumannovy Poděbrady a také na poetický pořad Zelené peří, který vymyslel Mirek Kovářík. Od roku 1975 fungoval v pražském divadle Rubín a dával prostor autorům do třiceti let. Představili se zde Alexandra Berková, Jaroslav Dušek, Halina Pawlovská, Jiří Klapka, slovenský básník Juraj Kuniak a také básník a výtvarník
Miroslav Huptych, který skvěle vyzdobil trojjazyčné vydání Erbenovy Kytice.
Na desetitisícová vydání poezie jsem myslel, když mi ve Slovenském domě věnoval Jiří Žáček svou nejnovější knihu. Jmenuje se Okamžiky a vydal si jí vlastním nákladem v počtu 120 výtisků. Taková už je doba, ale jistý optimismus vzbuzují stránky určené pro sdílení poezie
Poezie pro každý den. Cílem těchto stránek „je obšťastnit či vyděsit milovníky poezie a tak jim nastolit inspiraci do každého dne. A to prostřednictvím jednoduchého postu, který je dostupný všem.“
Přihlášeno je 69 000 členů.
To není vůbec špatné.
A na závěr verše Lubomíra Brožka a Jiřího Žáčka.
Lubomír Brožek
* * *
Čas tká po vlásku
pavoučí past.
Den míjí jako let bělásků…
Benátské lustry
kvetoucích magnólií
rozsvěcují noc.
Vlast
Na její tělo se slétli supi
a už si z něho rvou.
A ti mrtví v zemi, naši předci,
po jejichž tělech denně šlapeme,
úzkostně choulí se v náruči kořenů.
Ti mrtví v zemi mlčí,
však mít naše ústa,
křičeli by, až pukaly by skály.
Ti mrtví, mít naše oči,
snad by je vyplakali.
Naši předci v zemi,
ti mrtví po nichž šlapeme, mlčí.
Takže by se mohlo zdát,
že paměť se dá pohřbít
a svědomí pošlapat.
Země však nepřestane rodit
hrdiny i zrádce,
co odplivnou si na ty, po nichž chodí.
A přece i oni takhle jednou budou spát –
schouleni v kořenech, tisknouce se k matce.
Jiří Žáček
Pravdy
Nevěřte pravdám,
které na vás berou
karabáč a pouta.
Věřte těm,
které vám dávají křídla.
Kdo se bojí smíchu
Když hloupost není trestná
nezbývá nám nic jiného,
než se jí vysmát,
neboť smíchu se bojí ti,
kdo se nebojí ničeho.
Z knihy Okamžiky vydané v roce 2024
Má vlast
Ta země, která rodí kacíře
A uhrančivě krásné zlatovlásky
Kde všichni věří jen své nevíře
A gramofony chrčí: Škoda lásky
Kde místo zlata třpytí se jen kyz
Kde příliš často radost hořkne v hoře
Odvěká kořist hrabošů a krys
Kde všechny cesty vedou k Bílé hoře
Kde sprostá lež se veze v kočáře
A pravda s láskou táhnou cestou pěší
Dědičná země kata Mydláře
Kde mřít je těžko a žít ještě těžší
Kde místo zlata třpytí se jen kyz
Kde příliš často radost hořkne v hoře
Odvěká kořist hrabošů a krys
Kde všechny cesty vedou k Bílé hoře
A přece jsi jí čím dál blíž
I když ji zapřeš. Nemáš na vybranou
Neseš ji v sobě, věčný kříž
svou zemi krásnou, zemi milovanou
Jiří Klapka
