MICHAIL ODARČENKO: 1000 LET S RUŠTINOU
– RECENZE KNIHY

Jak autor uvádí, nebylo v jeho možnostech, zřejmě zejména publikačních, rozsah byl ze strany vydavatele omezen, vylíčit souvisle tisíc let působení ruského jazyka a ruské kultury, zpočátku zejména na své sousedy a s postupujícím propojováním světa i na vzdálenější národy světa.

Byl tudíž nucen pojmout svou práci jako mozaiku, která se skládá z vzhodně vybraných částí, které přesto, že neobsahují vše ze zkoumané látky, umožňují její správné a záměrům autora odpovídající pochopení.

Na práci Michaila Odarčenka si snad nejvíce cením, že je hluboce lidská a samotný život autora, jak nám do něj místy nechá nahlédnout, je zrcadlem, často kritickým, naší nedávno minulé i současné reality.

Práce je přímo nabita fakty. Od samého počátku ruské i české státnosti jsme autorem vtaženi do spletité skutečnosti vzájemných kulturních, politických i dynastických vztahů. Dovídáme se, že manželka slavného českého panovníka Přemysla Otakara II. Kunhuta, matka krále Václava II. Byla vnučkou ruského světce Michaila Vsevolodoviče Rjurika, knížete Černigovského.

Současně jsem nucen poukázat na některá nedopatření autora a formulace, které mohou vyvolávat nesoulad, či polemiku.

Ve 3. kapitole na s. 71 se autor vyjádřil o vztazích mezi českým, polským a ruským národem následovně: „V době, kdy naše země několikrát s větším či menším nadšením vítala ruská vojska, bylo sousední Polsko přibíjeno na kříž carovými kozáky.“

Je možné, že se autor k tomuto emotivnímu vyjádření uchýlil, aby zdůraznil odlišný poměr k Rusům u českého a polského národa.“ Dlužno však dodat, že během Kosciuszkowa povstání v r. 1795 „přibíjeli“ Polsko rovněž vojska Pruska a Rakouska.

Rovněž další expresivní tvrzení, že „Českým prostředím vřele milovaný Suvorov srovnával Varšavu se zemí“, je jednostranné. Vojska generála Suvorova nesrovnávala Varšavu se zemí, ale dopustila se řeže polského obyvatelstva ve východní části Varšavy, Praze. Vraždění civilního obyvatelstva Pragy patří samozřejmě k temným stránkám dlouhodobého nepřátelství a soupeření mezi ruským a polským státem. Rovněž Poláci se chovali surově a nevybíravě k ruskému obyvatelstvu, např. v době „smuty“ v letech 1604-1611. Nedůvěra a nepřátelství bylo hluboce zakořeněno v mysli příslušníků obou národů a proto je méně důležité, kdo velel ruským vojskům při vojenském potlačování Koszciuszkowa povstání.

V práci M. Odarčenka se prolínají dvě roviny, obecně společenská a odborně lingvistická. Posledně jmenovaná je základem díla a především ona je přínosem pro čtenáře. Autor v širokém záběru seznamuje veřejnost s vývojem česko-ruských, zejména kulturních styků. Uvádí mnoho zajímavých skutečností. Např. pouze úzký kruh odborníků ví, že po II. světové válce obohatily Slovanskou knihovnu části sbírky vytvořené Ruským zahraničně-historických archivem, světově unikátní archivně-dokumentační institucí, existující v letech 1923-1945 v Praze. Archiv se věnoval shromažďování archivních a tištěných dokumentů, které se týkaly revolučního hnutí v Rusku na konci 19. a na poč. 20. stol., období občanské války v Rusku, soudobého vývoje v Sovětském svazu a fenoménuu ruské politické emigrace. Roku 1945 byl archiv zrušen, archivní sbírky byly předány do Sovětského svazu a kolekce knih, časopisů a novin se staly součástí Slovanské knihovny.

R. 2007 zařadila organizace UNESCO sbírku emigrantských periodik z let 1918-1945 ve fondu Slovanské knihovny na seznam světového písemného kulturního dědictví Paměť světa.

V rovině obecně společenské nemohl autor opomenout represálie, které nový sovětský režim začal uplatňovat proti všem jinak smýšlejícím. Náležitou pozornost věnuje sovětským trestaneckým koloniím a uvádí zvláště odstrašující případy uplatnění justice. Za všechny příklady uvádí osud českého pilota Jana Březiny, který patřil k elitě sovětského letectva. R. 1937 byl jako jediný cizinec nejmladším účastníkem expedice dobývání severního pólu, světově proslulé Papaninovy výpravy pod vedeném akademika Otty Juljeviče Šmidta. Březina dostal osobně od Stalina řád Rudého praporu odměnu 5000 rublů a polibek. Za rok na to byl protiprávně mučen a popraven za domnělou špionáž. Uváděné případy zneužití justice jsou samozřejmě otřesné a s jejich obětmi spontánně soucítíme.

Přesto cítím potřebu se k těmto skutečnostem vyjádřit.

V Sovětském svazu probíhal již od poloviny dvacátých let boj o moc mezi J. V. Stalinem, jeho straníky na jedné a stranickou opozicí na druhé. To vše se dělo uprostřed horečné výstavby průmyslové a surovinové základny vznikající sovětské velmoci.

Vedení sovětského státu bylo přesvědčeno a ukázalo se, že oprávněně, že v nedaleké budoucnosti (cca 10 let) vypukne válka. Aby bylo možné uskutečnit, ve skutečnosti dokončit, průmyslovou revoluci, která na určujících územích Evropy již proběhla, bylo nutné zajistit velké množství pracovních sil. To bylo možné v podmínkách Sovětského svazu pouze s využitím nucené práce, organizované v pracovních táborech. Sovětské státní vedení, v čele s J. V. Stalinem, se muselo spoléhat na podřízené, kteří někdy byli nekompetentní a někdy morálně narušení. I s takovými lidmi bylo ale nutné industrializaci země dokončit, neměla-li se stát obětí obklopujících nepřátel.

Zmíněný vnitřní boj o moc byl rozhodnut v letech 1937-38, kdy byl nejprve zmařen pokus stranických a armádních špiček svrhnout stranické vedení v čele se Stalinem a v r. 1938 odstraněn z funkce vedoucího Národního výboru vnitřních věcí (NKVD) N. I. Ježov.

25. listopadu 1938 se jeho nástupcem stal L. S. Berija, Stalinův stoupenec. Ten obnovil dodržování sovětských zákonů v činnosti orgánů vnitra.

Je ovšem nutné říci, že dodržování zákonnosti bylo i v této po r. 1938 omezeno politickými cíli sovětského státu. Ještě hůře než sovětští občané na tom byli váleční zajatci a cizí státní příslušníci. Ti byli již v průběhu konfliktu a po jeho skončení využiti jako levná pracovní síla při znovuvybudování válkou zničeného hospodářství. Sovětský svaz využil své mocenské převahy nad menšími státy střední Evropy, aby pokud možno rychle obnovil svůj vojenský potenciál i pro něj nezbytnou hospodářskou základnu.

Nicméně mi připadá, že se při líčení dějin vznikající sovětské velmoci zdůrazňují některé extrémní případy, které často byly důsledkem nezákonností, k nimž docházelo za ministra vnitra Ježova a rovněž v důsledku chorobných duševních stavů J. V. Stalina. Naproti tomu velmi málo je objasňován již zmíněný boj o moc, který ve 30. letech v Sovětském svazu probíhal.

Ve studii jsou zmiňovány osudy lidí (československých občanů), kteří byli zavlečeni do SSSR na konci 2. světové války a těsně po ní. Ty samozřejmě vyvolávají soucit a pobouření. Usuzovat z těchto faktů ale na nezákonnost a zločinnost celého systému bych se neodvažoval.

Autor se objektivně vyjadřuje k závěrečným bojů na území Československa a přesvědčivě dokládá, že Rudá armáda v r. 1945 rozhodně nepřijela již do osvobozené Prahy, což se v médiích hlavního proudu v současné době tvrdí. Vyjádřil se ale současně k pozdnímu ozbrojenému střetnutí oddílů SS a českých partyzánů, podpořených sovětskými jednotkami.

Na s. 129 své studie tvrdí, že v této bitvě mezi Milínem a Slivicí, 11. května 1945 bojovali svorně proti jednotkám SS spojenci, tj. američtí a sovětští vojáci spolu s oddíly ROA (tzv. Vlasovci) a čeští partyzáni.

K tomu musím podotknout, že u Milína došlo dne 10. května k drobnějším přestřelkám mezi předsunutými oddíly armády Spojených států a jednotkami SS, ale v konečné bitvě 11. května, kdy byli vojáci SS přinuceni složit zbraně a kapitulovat, americké oddíly nebyly. Jednotky ROA o nichž se těžko dá hovořit jako o spojeneckých se jakékoli spolupráce ba i kontaktu se sovětskými oddíly z pochopitelných důvodů vyhýbaly.

K nesporným přednostem práce patří široký záběr, mapující nejrůznější charakter česko-ruských vztahů. Množství českých odborníků různých oborů, kteří v Rusku působili již od knce 18. stol. a přispívali k jeho rozvoji ukazuje i v obecné rovině, jak důležitá ej spolupráce a klady, které přináší. (Patří k málo známým skutečnostem, že jako jeden z prvních Čechů, sadařů a ovocnářů, působil v Rusku téměř až do své smrti syn Boženy Němcové, Jaroslav Němec 1842-1898).

Po skončení 2. světové války nastává další období česko-ruských styků. Autor je čtenáři přibližuje vyváženě a z mnoha aspektů. I tato část studie přináší množství důležitých informací o vyučování ruštiny a přijímání ruské kultury v československé společnosti za politických proměn společnosti od padesátých let, přes změnu režimu v r. 1989 až po vypuknutí rusko-ukrajinského konfliktu v r. 2022. Za cennou informaci v této části považuji třeba přehled jmen téměř všech rusistů kteří tehdy působili, za nespornou zajímavost zmínku o pomníku nákladního automobilu Tatra v obci Susuman, ležící na cestě do Magadanu, na Kolymě.

Na úplný závěr se autor vyjadřuje k době po r. 2022 a myslím, že natolik výstižně, že si dovolím citovat z jeho charakteristiky této naší současnosti: