LETNÍ PUTOVÁNÍ – PO STOPÁCH
RUSKÉ EMIGRACE V TUNISKU

Ruská emigrace v Tunisku

Ve 20. letech 20. století představovala ruská emigrace v Tunisku specifickou kapitolu v rámci první vlny tzv. „bílé emigrace“, soustředěné kolem evakuované ruské carské eskadry v tuniském přístavu Bizerta. Tato komunita čítala přibližně 6 000 uprchlíků, z toho okolo 1 500 námořníků a vojáků a 4 500 civilistů včetně žen a dětí. Eskadra odplula z Krymu do Konstantinopole (Istanbul) a dále se souhlasem Francie do tuniského přístavu Bizerta, kam na přelomu let 1920 a 1921 dorazilo celkem 33 ruských plavidel. Eskadra zahrnovala bitevní lodě (např. Generál Alexejev), křižníky, torpédoborce a pomocná plavidla.

Život komunity byl organizován vojenským způsobem. Uprchlíci žili zpočátku přímo na palubách lodí nebo ve starých francouzských vojenských táborech na pevnině. Přímo na lodích si Rusové zřídili provizorní pravoslavné chrámy, později v zemi vznikly pravoslavné komunity – v Bizertě a v hlavním městě Tunisu. Na ostrově Djerba ve městě Houmt Souk používali věřící řecký chrám Sv. Mikuláše.

Mořský sbor

Nejvýznamnější institucí pro mladé muže byl Mořský sbor (ruská námořní akademie), který byl evakuován z Krymu jako kompletní škola. V Bizertě fungoval od prosince 1920 do května 1925. Hlavním zázemím pro výuku se stala obří bitevní loď Generál Alexejev a pomocná loď Kronštadt. Kajuty lodí se proměnily v provizorní třídy. Akademií v Bizertě prošlo 500 až 600 kadetů. Výuku vedli ti nejlepší carští důstojníci, profesoři a inženýři. Učily se klasické předměty jako matematika, fyzika, zeměpis, cizí jazyky (především francouzština) a samozřejmě námořní navigace, astronomie a taktika.

Kadeti seděli při výuce v chladných podpalubních prostorech. Psali na kousky starých papírů, protože sešity a učebnice byly obrovským luxusem. Mnoho učebnic profesoři sepisovali zpaměti a kadeti si je ručně opisovali. Jídlo bylo velkým problémem. Francouzská správa přidělovala jen základní příděly (suchary, rýži, občas maso mizerné kvality). Často se vařila jen řídká polévka. Sami emigranti vzpomínali, že měli neustále hlad. Kadeti museli také udržovat obří ocelové lodě v čistotě. Drhli paluby, čistili rez a drželi hlídky. Probíhal také tvrdý fyzický a vojenský výcvik.

Vrcholem snažení učitelů bylo, aby kadeti úspěšně složili závěrečné zkoušky. Byli slavnostně povýšeni do hodnosti námořních důstojníků (gardemarinů). Dostali opravdové důstojnické nárameníky, což pro ně v exilu byla ta nejvyšší možná čest. Když byla eskadra v prosinci 1924 rozpuštěna, tito mladí muži, vycvičení pro mořské bitvy, se ocitli na tuniském břehu bez lodí. Svou disciplínu a skvělé vzdělání z lodních palub však dokázali využít – většina z nich se později prosadila jako úspěšní inženýři a stavitelé po celém světě.

Život emigrantů v Tunisku

Mladší děti, ženy a dívky nežily v tak přísném vojenském režimu, ale jejich podmínky byly stejně obtížné. Pro děti byl příchod do Tuniska obrovským kulturním a klimatickým šokem. Ze zasněženého a válkou zničeného Ruska se ocitly v zemi s pálícím sluncem, palmami a arabskou kulturou. Rodiny s dětmi byly často ubytovány na starých dopravních lodích (např. Velkokníže Konstantin). Kajuty byly přeplněné – rodiny od sebe byly často odděleny jen provizorními závěsy z prostěradel.

Později Francouzi dovolili zřídit provizorní školy a tábory na pevnině (např. v opuštěných francouzských kasárnách ve Sfajatu). Děti neměly pořádné boty ani šaty a často nosily jen přešité staré vojenské uniformy svých otců nebo oblečení z darů od mezinárodních charitativních organizací.

Zlomový moment pro emigranty nastal na podzim roku 1924, kdy Francie oficiálně uznala Sovětský svaz. V prosinci byla eskadra oficiálně rozpuštěna, carské vlajky byly staženy a Rusové ztratili vojenský status, čímž se stali běžnými uprchlíky. Plavidla byla formálně předána sovětské vládě, ale v průběhu dalších let byla Francouzi prodána nebo sešrotována.

Řadoví námořníci a vojáci nacházeli práci v dolech, při stavbě silnic nebo v přístavech. Část vojáků a důstojníků, kteří nechtěli opustit vojenské řemeslo, vstoupila do francouzské Cizinecké legie, která v té době v severní Africe masivně rekrutovala ruské exulanty. Mnoho ruských inženýrů, agronomů, lékařů a topografů našlo práci ve francouzské správě nebo v tuniském zemědělství a infrastruktuře. Velká část odjela zejména do Francie, Jugoslávie a také do Československa, kde probíhala Ruská pomocná akce.

Ruská pomocná akce v Československu

Zatímco v Tunisku šlo o živelný vojenský ústup a boj o holé přežití, Československo (ČSR) pod vedením prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka a premiéra Karla Kramáře vytvořilo v roce 1921 státem organizovaný, promyšlený a štědře financovaný program nazvaný Ruská pomocná akce (Ruská akce). Cílem bylo zachránit ruskou inteligenci, poskytnout mladým lidem vzdělání a připravit je na návrat domů, kde měli vybudovat nové Rusko. Vznikly zde ruské a ukrajinské univerzity, vědecké ústavy a střední školy. Praha se tak stala doslova „Ruským Oxfordem v exilu“.

Rozdíly mezi Tuniskem a ČSR

I přes značné rozdíly v životní úrovni a podpoře měly obě komunity ve 20. letech několik společných věcí – Rusové v Tunisku i v Československu věřili, že jejich exil potrvá jen pár měsíců nebo let. Obě komunity si okamžitě vybudovaly vlastní duchovní zázemí. V Tunisku vznikly pravoslavné chrámy v Bizertě a hlavním městě, v ČSR vznikl pravoslavný chrám na Olšanských hřbitovech v Praze.

Koncem 20. let, v souvislostí s krizí, začaly v ČSR peníze na stipendia docházet. To vedlo k tomu, že mnoho ruských intelektuálů z Prahy (stejně jako z Tuniska) odešlo za prací do Francie nebo do USA. Ruská emigrace v Tunisku byla příběhem hroutící se armády, která musela v těžkých podmínkách severní Afriky tvrdě bojovat o přežití, v Československu se proměnila v unikátní kulturní a vědecký fenomén. Masarykova Ruská akce nemá v moderních dějinách obdoby – mladý československý stát dokázal zachránit velkou část ruské elity, kterou z vlasti vyhnal bolševický teror a občanská válka.

Prospěch pro Československo byl velký. V zemi působily kapacity světového formátu – např. sociolog Pitirim Sorokin, lingvista Roman Jakobson či filozof Nikolaj Losskij. Tisíce exulantů se integrovaly a pracovaly jako špičkoví inženýři, stavitelé, agronomové či lékaři, čímž výrazně pomohli rozkvětu tehdejší meziválečné ČSR.

* * *

V roce 2010 natočil režisér Daniel Syrych dokumentární film Великий русский исход (Velký ruský exodus). Prvních 17 minut se týká Krymu a Tunisu.

V Bizertě funguje unikátní Muzeum ruské emigrace v Tunisku (oficiálně známé jako Anastasia Manstein-Chirinsky Russian Museum), které spravují dobrovolní správci. Poskytli nám výklad o osudech ruských exulantů a doprovodili nás na křesťanský hřbitov s dochovanými hroby ruských veteránů a námořních důstojníků.