Ve středu 5. června 2024 jsme se v Národním divadle rozloučili s legendárním hercem, režisérem a pedagogem, docentem divadelní režie Janem Kačerem (3. října 1936 Holice – 24. května 2024 Praha). Byl jednou z nejuznávanějších osobností našeho divadla a filmu. Patřil k největším znalcům a inscenátorům ruského dramatu v českém divadle.
Obálka knihy Jana Kačera Jedu k mámě
(Nakl. Eminent 2003)
(Nakl. Eminent 2003)
Jan Kačer byl skvělý a vtipný vypravěč. Vzpomínal, jak jej k zájmu o ruskou kulturu přivedla na DAMU legendární Olga Pavlovna Nikitina (1898-1991), odborná asistentka, vyučující ruštinu a ruskou literaturu, která mu nedala zkoušku, dokud to neuměl.*/ Díky tomu se „začetl a byl polapen“. Český rozhlas s ním natočil pětidílný seriál vzpomínek.
S manželkou Ninou byli v roce 2000 jedni z prvních návštěvníků našeho Ruského hudebního salonu v pražském Cafe teatr Černá labuť. Jan vyprávěl a paní Nina výborně recitovala verše Anny Achmatovové. Společně také přivítali hostující slavné ruské písničkáře manžele Taťánu a Sergeje Nikitinovi.
Znali se z Moskvy – Sergej psal hudbu do Večera tříkrálového, který měl Jan Kačer v Moskvě režírovat. Úplně jsem tenkrát nepochopil, co, nebo kdo zabránil, aby se představení uskutečnilo. S Nikitinovými jsem byl na obědě u Kačerů. České menu: hovězí vývar, výborně upečené kuře s bramborem, okurkový salát se smetanou a koláče. Povídalo se o společných kamarádech a mimo jiné i o Olegu Tabakovovi a Kačerově slavné inscenaci Revizora v Činoherním klubu.
Když jsem objevil dílo Michaela Romberga a pořádal výstavy jeho díla, zahajoval Jan Kačer na zámku v Poděbradech v září 2008 vernisáž Rombergových ilustrací a kostýmních návrhů.
Jan Kačer vzpomínal na docenta Michaela Romberga jako na významného a oblíbeného pedagoga své generace a do katalogu výstavy napsal:
„Výtvarný vliv Michaela Romberga se rozpustil v díle jeho žáků jako cukr v čaji. Osladil a zmizel. Zmizel? Ne! Jak praví klasik: Bůh milostivě shlíží na dobrého učitele.“
To platí i na Vás, krásný pane. Děkuji osudu, že jsem mohl jít chvíli vedle Vás.
Jiří Klapka
*/ Z knihy Jedu k mámě
Vypukly semestrální zkoušky a já si vybral Othella… Olze Pavlovně, sedící v první řadě, jsem se kupodivu líbil. Přišla za mnou a stejně špatnou češtinou, jako byla moje ruština povídá: „A když budeš ty pilný, budeš se učit u mne – my uvidim.“
Stalo se. Spolužáci zaníceně a procítěně četli Čechova a já v koutě Olze Pavlovně slabikoval: „Što my vidim v univermagu – ge? V univermage my vidim mandaríny, apelsiny, frukty..“
Olga Pavlovna dávno odešla z Ruska, žila léta v Praze a udržovala noblesu a kulturu polozapomenutého domova. Lásku k jazyku, k literatuře, k velikosti země, ze které vyšla. Otevřela mi dveře do ponorného světa ruské klasiky, do světa bolesti i nadějí do neuvěřitelných zákrut a složitostí myšlení. Byla lampou, která osvítila nesmírné hlubiny tajuplné země.
Když jsem přijel do Moskvy poprvé, s úžasem jsem zjistil, že v univermágu skutečně jsou frukty, že rozumím nejen slovům, že moje báječná učitelka byla skvělou vyslankyní státu, který nuceně opustila. A její pomocí a zásluhou jsem se začal pohybovat zemí, která mne fascinovala. V dobrém i zlém.