Májové vzpomínání 2 – Písničky frontového šoféra

By | 12.5.2020
Narodil jsem se deset let po válce a jako kluk jsem poslouchal vyprávění svých nejbližších o konci války. Dědeček i táta, kterému v květnu 1945 ještě nebylo sedmnáct, byli na barikádách.
Vím od nich, že se v Praze bojovalo ještě 9. května. Slýchal jsem o té ohromné radosti z osvobození a četl o hrůzách fašismu a o jeho obětech. Ta čísla jsou strašlivá! Ohromující jsou i počty vojáků padlých při osvobozování naší vlasti. Nerozumím tomu, proč se máme kriticky dívat na osvoboditele a smířlivě na agresory.
Dnes 11.5.2020 vyšel v Právu rozhovor PhDr. Františka Cingra s Mgr. Evou Kantůrkovou (https://cs.wikipedia.org/wiki/Eva_Kantůrková) u příležitosti jejích 90. narozenin. Na otázku: „Jako člověk narozený v květnu jste jistě vždy citlivě vnímala připomínky osvobození republiky od nacismu. Co říkáte smutným tanečkům nové generace pražských komunálních politiků vůči květnovým dnům, Rudé armádě a současnému Rusku?“ odpověděla: „Já příjezd Rudé armády osobně prožila jako záchranu Prahy i jako velkou radost. Dokonce jsem se projela napříč Prahou na tanku. Politické hry kolem sochy Koněva a ideologické výpady proti Rusku mám za dětinské. Jen rozdmýchávají neúctu k věcem podstatným. Tato odpověď je na esej, a byla by o zmateném duchu doby.“
Květnová vzpomínka dalšího letošního jubilanta PhDr. Jaroslava Vávry, CSc. (*1930) (http://asociacerusistu.cz/?p=1841) nás před dvaceti pěti lety inspirovala k vytvoření literárně-hudebního pásma, které jsme nazvali Písně frontového šoféra. Jaroslav vzpomínal, jak se v květnu 1945 u nich doma v Humpolci zastavil sovětský major a jak s tatínkem při slivovici velmi dobře porozuměli. Patnáctiletý Jaroslav si povídal s mladičkým řidičem. Ten vyprávěl, že byl sice na frontě raněn, ale vrátil se do služby, aby mohl být užitečný aspoň jako šofér. A tak jsme to naše komorní pásmo ruské válečné lyriky a písní věnovali tomu chlapci. S pásmem které bylo česko-ruské jsme projeli celou naši republiku doslova od Aše až po Hodonín. Studentům, učitelkám i pamětníkům jsme vyprávěli, recitovali, pouštěli písně ze záznamu a zpívali s kytarou. Některé písně i s publikem. Měli jsme vystoupení také na Slovensku a v květnu 1995 dokonce na Sibiři v Krasnojarsku. Na konci pořadu jsme zařadili verše sovětských básníků, kteří osvobozovali Prahu. Našli jsme je pouze v češtině a tak jsme si je pro vystoupení před ruskými veterány museli přeložit zpět do ruštiny.
Zářím štěstím, že jsem zase v Praze
šťastný tím že zase zdráv a živ
kreslím dojmy jako na obraze
sám však plavu v čase, který tu byl dřív
Nebe bylo až zářivě čisté
vítr přinášel budoucnost
jsem nějak dlouho na tom místě
co dodnes stojí starý most.
Propadl jsem se do vzpomínek
odpusťte mi to přátelé
řeka hučí jak hrací mlýnek
a vítr šumí vesele.
Nejkrásnější, ale i náročnější bylo vystoupení, před sovětskými veterány v Kongresovém centru v Praze. Na jedné straně jejich dojemné reakce a potlesky v průběhu představení a na straně druhé, když k nám po vystoupení pospíchalo pár desítek diváků, každý s dvěma skleničkami šampaňského a museli jsme si připít.
Ke vzpomínce jsem na internetu hledal Píseň frontového šoféra v jedinečném podání Marka Bernese.
A našel jsem a také jak tu píseň zpívá Přemysl Kočí
a Naďa Urbánková
Jiří Suchý píseň nazpíval také, ale na internetu se pod jejím názvem skrývá Smugljanka (https://www.youtube.com/watch?v=wWF78Mcb1Do) a tak alespoň přiložím obrazové svědectví, jak tu písničku zpíváme s panem Suchým ze Zpěvníku ruských písní, který, laskavě, ale naprosto zbytečně, protože pan Suchý má skvělou paměť, drží slovenský spisovatel Gustáv Murín. Fotka je pořízena v Slovenském domě v Praze v r. 2015.
Klapka Suchý Murin W.jpg
Jiří Klapka

Napsat komentář