Narodil jsem se deset let po válce a jako kluk jsem poslouchal vyprávění svých nejbližších o konci války. Dědeček i táta, kterému v květnu 1945 ještě nebylo sedmnáct, byli na barikádách.
Vím od nich, že se v Praze bojovalo ještě 9. května. Slýchal jsem o té ohromné radosti z osvobození a četl o hrůzách fašismu a o jeho obětech. Ta čísla jsou strašlivá! Ohromující jsou i počty vojáků padlých při osvobozování naší vlasti. Nerozumím tomu, proč se máme kriticky dívat na osvoboditele a smířlivě na agresory.
Dnes 11.5.2020 vyšel v Právu rozhovor PhDr. Františka Cingra s Mgr. Evou Kantůrkovou (https://cs.wikipedia.org/wiki/Eva_Kantůrková) u příležitosti jejích 90. narozenin. Na otázku: „Jako člověk narozený v květnu jste jistě vždy citlivě vnímala připomínky osvobození republiky od nacismu. Co říkáte smutným tanečkům nové generace pražských komunálních politiků vůči květnovým dnům, Rudé armádě a současnému Rusku?“ odpověděla: „Já příjezd Rudé armády osobně prožila jako záchranu Prahy i jako velkou radost. Dokonce jsem se projela napříč Prahou na tanku. Politické hry kolem sochy Koněva a ideologické výpady proti Rusku mám za dětinské. Jen rozdmýchávají neúctu k věcem podstatným. Tato odpověď je na esej, a byla by o zmateném duchu doby.“
Květnová vzpomínka dalšího letošního jubilanta PhDr. Jaroslava Vávry, CSc. (*1930) (https://asociacerusistu.cz/?p=1841) nás před dvaceti pěti lety inspirovala k vytvoření literárně-hudebního pásma, které jsme nazvali Písně frontového šoféra. Jaroslav vzpomínal, jak se v květnu 1945 u nich doma v Humpolci zastavil sovětský major a jak s tatínkem při slivovici velmi dobře porozuměli. Patnáctiletý Jaroslav si povídal s mladičkým řidičem. Ten vyprávěl, že byl sice na frontě raněn, ale vrátil se do služby, aby mohl být užitečný aspoň jako šofér. A tak jsme to naše komorní pásmo ruské válečné lyriky a písní věnovali tomu chlapci. S pásmem které bylo česko-ruské jsme projeli celou naši republiku doslova od Aše až po Hodonín. Studentům, učitelkám i pamětníkům jsme vyprávěli, recitovali, pouštěli písně ze záznamu a zpívali s kytarou. Některé písně i s publikem. Měli jsme vystoupení také na Slovensku a v květnu 1995 dokonce na Sibiři v Krasnojarsku. Na konci pořadu jsme zařadili verše sovětských básníků, kteří osvobozovali Prahu. Našli jsme je pouze v češtině a tak jsme si je pro vystoupení před ruskými veterány museli přeložit zpět do ruštiny.
|
Zářím štěstím, že jsem zase v Praze
šťastný tím že zase zdráv a živ kreslím dojmy jako na obraze sám však plavu v čase, který tu byl dřív |
Nebe bylo až zářivě čisté
vítr přinášel budoucnost jsem nějak dlouho na tom místě co dodnes stojí starý most. |
|
Propadl jsem se do vzpomínek
odpusťte mi to přátelé řeka hučí jak hrací mlýnek a vítr šumí vesele. |
Nejkrásnější, ale i náročnější bylo vystoupení, před sovětskými veterány v Kongresovém centru v Praze. Na jedné straně jejich dojemné reakce a potlesky v průběhu představení a na straně druhé, když k nám po vystoupení pospíchalo pár desítek diváků, každý s dvěma skleničkami šampaňského a museli jsme si připít.
Ke vzpomínce jsem na internetu hledal Píseň frontového šoféra v jedinečném podání Marka Bernese.
A našel jsem a také jak tu píseň zpívá Přemysl Kočí
a Naďa Urbánková
Jiří Suchý píseň nazpíval také, ale na internetu se pod jejím názvem skrývá Smugljanka (https://www.youtube.com/watch?v=wWF78Mcb1Do) a tak alespoň přiložím obrazové svědectví, jak tu písničku zpíváme s panem Suchým ze Zpěvníku ruských písní, který, laskavě, ale naprosto zbytečně, protože pan Suchý má skvělou paměť, drží slovenský spisovatel Gustáv Murín. Fotka je pořízena v Slovenském domě v Praze v r. 2015.
Jiří Klapka