SEMAFORSKÉ DESKY V RUSKU

Šlitrovy a Suchého písně si do Ruska (a dalších zemí někdejšího Sovětského svazu) našly cestu mnohokrát. Jiří Suchý zemi navštívil soukromě v 50. letech, Jiří Šlitr tady pobýval několik měsíců na přelomu let 1960–1961 jako člen Laterny magiky a po návratu uspořádal výstavu kreseb s názvem Obrázky z Moskvy. Písně S+Š vyváželo za hranice Československa státní hudební vydavatelství Supraphon přes nakladatelství Artia specializované na obchod se zahraničím (zaměřený zejména na kulturní statky jako tiskoviny, gramofonové desky, filmy apod.).

Aby naše země byla dobře reprezentovaná, měly tyto gramofonové desky velmi často kvalitní barevné obaly na křídovém papíře, ačkoliv pro domácí obchod se ještě žádné takové nedělaly. Přednostně byly určené pro západní trh, proto na nich doprovodné texty většinou byly v angličtině nebo němčině, nicméně desky určené pro tehdejší země SSSR měly oproti ostatnímu vývozu vlastní číselnou řadu (pravděpodobně i kvůli odlišným etiketám tištěným v azbuce). Samotná deska vyšla tedy ve stejné podobě pro domácí trh i vývoz, ale lišila se právě číslem, jinou etiketou a nejednou právě i barevným obalem.

Do Ruska tak mířilo hned první slavné semaforské EP (malá deska se čtyřmi písněmi) ze hry Člověk z půdy, které obsahovalo nesmrtelné skladby Včera neděle byla, Pramínek vlasů, Léta dozrávání (alias Život je pro mne obnošená vesta) a Dítě školou povinné. Stejně jako vzápětí deska s hity z pásma Zuzana je zase sama doma (Ach, ta láska nebeská, Kočka na okně, Písnička pro Zuzanu a Árie měsíce), přičemž došlo i na singl s Terezou, hlavním šlágrem filmu Kdyby tisíc klarinetů. Vlastní desku pro export dostala také Hana Hegerová s melodiemi S+Š jako Študent s rudýma ušima, Zlá neděle nebo šansonem Láska, to jsou jenom písmena.

Supraphon vyvážel i další semaforské písně, které sice nepocházely ze Šlitrovy dílny, ale měly texty Jiřího Suchého, např. Říkají lidé někteří (píseň z repertoáru americké zpěvačky a herečky Doris Day, již u nás zpívali jako duet Richard Kubernát a Jiří Jelínek), Písnička na míru (melodie Jiřího Jakoubka, kterou nazpívala Eva Pilarová) nebo Mackie Messer ze Žebrácké opery v podání Milana Chladila. Putovaly sem i některé české samplery aktuálních hitů jako byla tzv. „Alba Supraphonu“, na kterých semaforské hity nikdy nechyběly.

Konkrétně 4. album Supraphonu jich obsahovalo celou řadu jako Krajina posedlá tmou, Amfora nebo mnohé populární písně z filmu Kdyby tisíc klarinetů, který i přes tehdy ne úplně schvalovaný pacifistický tón zakoupil Sovětský svaz do své distribuce (promítal se i na mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě v červenci 1965). Film měl velký ohlas, a proto se v té době jednalo o zájezdu divadla do ruské metropole, k čemuž tehdy ještě nedošlo.

Díky všem těmto deskám zněly české semaforské hity v ruském rozhlase, dobový tisk zmiňuje úspěch zejména písně Pavlíny Filipovské Včera neděle byla. V Estonsku, v té době zemi Sovětského svazu, vznikla asi i proto nová verze pod titulem Vihmane pühapäev. Jako duet ji zpívali Leida Lukk a Uno Loop (text do estonštiny přeložil Heldur Karmo, doprovázel Nils Petersoni Ansambel).

Orchestr Vladimíra Rubeše zase natočil – byť primárně pro bulharský trh – LP desku populárních melodií, kam zařadil i své verze šlágrů Včera neděle byla a Blues pro tebe. Tyto desky pak byly přes Bulharsko rovněž expedovány i do Ruska.

* * *

Druhou variantou cesty semaforských písní do zemí Sovětského svazu byly desky vydávané přímo v Rusku tamním vydavatelstvím Melodija. Nahrávky se dostávaly zpravidla na různé kompilační desky všemožných umělců. Takhle si překvapivě našla cestu do Ruska např. Šlitrova ne až tak výrazná orchestrální skladba Kolovrátek ze hry Taková ztráta krve. Podobně se na sedmou LP desku z tematické řady filmových melodií dostala zkrácená nahrávka Léta dozrávání s poněkud zkreslenou poznámkou, že jde o píseň Laterny magiky. Dotyčný redaktor navíc pravděpodobně usoudil, že slovo „léta“ je to samé jako „léto“, proto písničku na etiketě Melodija prezentovali pod novým titulem „V létě“.

Za speciální sérii bychom mohli považovat desky časopisu Krugozor. Podobně jako kdysi v našem ABC byly přílohou Krugozoru tzv. flexi desky, ohebné gramofonové fólie s nahrávkami, které sice byly zvukově velmi nekvalitní a snadno podléhaly zkáze, ale šlo o velmi levnou výrobu, přičemž desky měly přes časopisy snadnou distribuci. Pravděpodobně nebyly pod tak přísným cenzurním dohledem a dostávaly se na ně občas i „západní“ nahrávky (např. členů Beatles, Pink Floyd, Eltona Johna nebo švédské skupiny ABBA). Dotyčný zpěvák měl profil v časopisu a jako bonus si jeho písně mohli čtenáři poslechnout.

Pro nás je zajímavé, že se tak opakovaně dostávaly ke slovu i československé hvězdy, např. Karel Gott nebo Waldemar Matuška a spolu s nimi i některé semaforské nahrávky včetně třeba u nás vůbec nevydané Gottovy verze písně Malé kotě (k českým posluchačům se dostala až po revoluci v rámci CD kompletu všech jeho desek).

V Krugozoru tak vyšly např. Gottova Spím (opět z filmu Kdyby tisíc klarinetů) anebo znovu Matuškova Písnička pro Zuzanu. V roce 1990 tímto způsobem časopis dokonce nabídl krátký profil Jiřího Suchého s ruským komentářem a ukázkami písniček Vyvěste fangle, Tulipán a Babetta. Paradoxem doby zůstává, že na přelomu 70. a 80. let Suchého písně zcela odmítl vydávat národní podnik Supraphon, nicméně nová nahrávka Havlíkovy a Suchého skladby Kam se asi René žene byla vyrobena právě jako flexi disk firmou Melodija a zpětně importovaná do Československa, kde vyšla jako příloha časopisu ABC.

* * *

Ale vůbec nejzajímavější semaforská gramofonová deska v Rusku vyšla roku 1971. Po dopadu normalizačních opatření bylo nutné navenek urovnat vztahy mezi ČSSR a SSSR a nějak překrýt události srpna 1968. Proto musela řada československých umělců vyjíždět na zájezdy do Sovětského svazu a kvůli tomu sem v roce 1970 podnikl zájezd také Semafor, i když bez svého principála Jiřího Suchého, který byl díky podpisu Dvou tisíc slov na „černé listině“ a jeho výjezd kamkoliv do zahraniční nebyl tehdy žádoucí. Divadlo, resp. Ferdinand Havlík se svým orchestrem a sólistkami Naďou Urbánkovou, Miluškou Voborníkovou nebo Petrou Černockou, sem vyvezl semaforský koncertní program, ale neodpustil si tehdy malou provokaci – součástí pásma byla Suchým otextovaná směs amerických evergreenů (ze hry Básníci a sedláci), takže tu k radosti návštěvníků zněly ikonické americké jazzové a countryové hity jako Down by the Riverside, Deep in the Heart of Texas, Oh Suzanah, My Bonnie nebo populární spojení melodií John Brown’s Song / Glory Glory (Hallelujah).

Ohlas byl takový, že Melodia nabídla Havlíkovi a jeho zpěvákům natočení desky přímo pro ruský trh, byť pochopitelně bez těchto amerických šlágrů. Vzniklo česky zpívané album pojmenované pouze Estrádní orchestr Ferdinanda Havlíka, na němž zazněly u nás dosud nikdy nevydané orchestrální skladby Havlíkovy kapely jako Pochod divadla Semafor, Ve mlýně, Kakadu, Věc nebo Princ Evžen (narážka na jméno saxofonisty kapely a populárního herce Evžena Jegorova, potomka ruských emigrantů, jehož dědeček působil jako carský důstojník). Naďa Urbánková na desku znovu přezpívala své hity Mosaznej džbán a ikonickou Závidím s textem Jiřího Grossmanna. Došlo i na nové verze některých melodií z nových her divadla Semafor. Byla mezi nimi i ta, kterou jako poslední ve svém životě dokončil Jiří Šlitr, a to pro Milušku Voborníkovou – Líbej mne víc.