Komu vadí hudební výchova, tomu asi vadí společné zpívání.
Komu vadí společné zpívání, ten se asi bojí chorálu.
Komu vadí společné zpívání, ten se asi bojí chorálu.
Keltský telegraf
To naše první jarní společné zpívání se letos konalo na kopci nad Žalovem, z kterého je krásný výhled do kraje, se svítící Prahou jako na dlani. Oheň Keltského telegrafu se letos rozhořel v sobotu 25. března se vzkazem – je další jaro a my jsme tu také. Muzikantů bylo víc než vloni a zpívalo se pěkně čistě a s citem.
Bard Club
Nazítří dopoledne se sešli písničkáři z mnoha evropských zemí v restauraci žižkovského pivovaru Viktor, kde druhým dnem pokračoval VIII. ročník Mezinárodního festivalu písničkářské klasiky 60. – 80. let nazvaný „Vezměme se za ruce, přátelé!“ Měl podtitulek „poslevkusje“. Těžko se to překládá, já tomu rozumím, že to je příjemnost. Chuť, která zůstává po dobré chuti. Zpívalo se pěkně čistě a s citem a kytara šla „po kruhu“.
Fleret
A večer, v nabité Lucerně, začal koncert u příležitosti čtyřicátin folkrockové skupiny Fleret. Čtyři hodiny pěkné poctivé muziky s řadou hostů a křestem třetího výběrového alba Fleretů s názvem Lajfka. Přišel jej pokřtít legendární muzikant, kapelník a producent Karel Vágner a vzpomněl jedinečnou zpěvačku Jarmilu Šulákovou, která s kapelou zpívala. „Jarmilka měla ráda Semafor, tak Vás prosím zazpívejme jí společně do muzikantského nebe píseň Jiřího Suchého Pramínek vlasů“. A celá Lucerna zpívala. Pěkně čístě a s citem.
Mezi gratulanty byl i Jarek Nohavica s heligonkou. Celý sál s ním zpíval Když mě brali za vojáčka, Sundej si košilku lásko moje a Dokud se zpívá, ještě se neumřelo. Pěkně čistě a s citem. A samozřejmě diváci zazpívali s Fleretem. Všichni znali jejich Ovečky zaběhnuté, Čistá jak Vizovice, Zafúkané a zpívali pěkně čistě, s citem a od srdce.
* * *
Společné zpívání má svou sílu. Komu vadí hudební výchova? Komu vadí společné zpívání pěkně čistě, s citem a od srdce? Vadí to těm, kteří se bojí chorálu. Mimoděk mne napadají Halasovy verše:
Kůň bronzový kůň Václavův
se včera v noci třás
a kníže kopí potěžkal
se včera v noci třás
a kníže kopí potěžkal
Myslete na chorál
Malověrní
Myslete na chorál
Malověrní
Myslete na chorál
Jiří Klapka
Vážený pane předsedo,
jsem nesmírně nadšen z Vašeho článku Síla společného zpěvu. Dovolte mi, abych obsah přece jenom poněkud rozvedl tak, jak sám vše cítím, neboť jsem také zpěvákem, a to sborovým, již od počátku 60. let min. stol.
Především se musím vrátit do roku 1957, kdy jsem jako kandrdas začínal svou pedagogickou dráhu v Kralupech n.V. a vlakem cestoval přes Roztoky u Prahy. Vzpomínám na železniční zastávku Žalov, tedy místa, které bylo svého času samostatnou obcí a teprve později připojeno k městu.
Navštívil jsem tehdy Středočeské muzeum s výstavou pražské rodačky Zdeňky Braunerové, o které je mi známo, že byla autorkou grafických úprav publikací a statí o soudobých umělcích, když jejími učiteli v malování a kresbě byli Amálie Mánesová a František Ženíšek. Zcela záměrně, až za nimi, jsem si ponechal Antonína Chitussiho, s kterým ho pojila láska ke krajinářství (a nejenom to, měli se snad dokonce vzít) a jenž poznával umělecké prostředí i v cizině (Slovensko, Maďarsko, Uhry).
V Ronově nad Doubravou na paměť svého rodáka a vynikajícího malíře, člena Umělecké besedy, byla v roce 1961 otevřena Pamětní síň Antonína Chitussiho, kterou jsem rovněž navštívil. Je všeobecně známo, že místo bylo filmaři vybráno pro adaptaci fiktivního městečka Rukapáně z románu J. Drdy Městečko na dlani. Exteriéry se natáčely rovněž v nedaleké Třemošnici, na hradu a kolem hradu Lichnice. Historik umění, malíř a pedagog Zdeněk Sejček vydal v roce 1965 monografii o klasikovi umění 19. století a velkém malíři – krajináři s názvem Mladý Chitussi.
A teď se určitým obloukem dostávám ke společnému zpívání, totiž v podobě Keltského telegrafu 2023 v tomto popisovaném případu na kopci nad Žalovem. Pokud jsem správně pochopil, jednalo se nejenom o krásný zpěv, ale též o vysílání světelných signálů (kupř. prostřednictvím světlic či ohně) na osvětlené prostory do vzdálenějších míst spolu s následnými „vzkazy“ k přivítání jara po tak dlouhé zimě. Mám zato, že ročníků zmíněné komunikace bylo v minulosti již mnoho. Podobně se chovali i třeba v Kaplici, na Hazmburku v severních Čechách, ve Stražovicích v Olomouckém kraji, na Vysoké u Kutné Hory, Hlinském kopci, Bradle, na Andělské hoře poblíž Karlových Varů a v dalších místech.
V dalším potom kvituju s velkým povděkem „sešlost“ písničkářů jak našich, tak i z evropských zemí (Slovensko, Německo, Estonsko a Bělorusko) s názvem „Vezměte se za ruce, přátelé!“, jenž se konal 26. března 2023 v Praze na Žižkově v rámci již VIII. ročníku Mezinárodního festivalu písničkářské klasiky 60. – 80. let. Předpokládám, že jste v pořadu nazvaném „Kytara po kruhu“ nejenom zpíval s kytarou Vaše oblíbené písně (co oblíbené, prostě všechny), ale že jste pomohl i při organizování Festivalu Mgr. Tatjaně Sizové.
No, a kápl jste mně do noty, když se ve stati zmiňujete o folkrockové skupině Fleret a jejím koncertu v pražské Lucerně u příležitosti 40. narozenin. Především se nutně musím zmínit o národní umělkyni Jarmile Šulákové, nejvýznamnější představitelce lidového zpěvu hlavně na Moravě, přezdívané „valašská královna lidové písně“.
Náhoda tomu chtěla, že jsem před mnoha lety, coby účastník EXODu (exkurzně vzdělávací základny pro učitele) ve Velkých Karlovicích, zavítal do Vsetína a navštívil paní Jarmilu v prodejně Supraphonu.
Přátelsky mě přivítala a hovořili jsme spolu tak, jako bychom se z dřívějších let dávno znali. Ba ne, neznali, pro mě byla výsostně známá toliko z médií. Vypověděla nejen o svých začátcích ve folklorním souboru Kyčera, o osobnostech, které ji provázely (Antonín Sousedík, Josef Laža, manžel Ludvík Schmidt), ale hlavně Jan Rokyta, umělecký vedoucí Cimbálové muziky TECHNIK z Ostravy. Než „zakotvila“ ve FLERETu, tak již v roce 1952 se stala sólistkou BROLNu (Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů) spolu s Boženou Šebetovskou, Vlastou Grycovou, Jožkou Severinem, Dušanem Holým a Lubošem Holým. V šedesátých letech účinkovala v ostravském rozhlase v hudebním cyklu Zpěvem k srdci a v sedmdesátých až devadesátých letech natočila právě v Ostravě všechny známé valašské lidové písně jak s cimbálem, tak i s doprovodem Ostravské cimbálové muziky.
Představte si, dovolila mně, abych si s ní v prodejně zanotoval, když jsme si spolu zazpívali velmi známý hit (i pro mě) Okolo Súče. Byl jsem neskonale šťastný a nikdy nezapomenu.
Cílem mé cesty, po pravdě řečeno, bylo koupit si kazetu s názvem Mamko Vám. Na té stejnojmennou píseň zpívá zakladatel Mistříňanky Antonín Pavluš, jenž napsal vlastní text smutného obsahu, jež vypovídá o úmrtí maminky na nevyléčitelnou nemoc. Často si ji v pláči přehraju a zazpívám (pokud je to vůbec možné), neboť i moje maminka také skonala s podobnou diagnozou v pouhých 57 letech.
Závěrem trocha „filozofie“ z mé strany. Dostal jsem jednou od mých žáků takovouto otázku: „Proč pěstuju sborový zpěv?“ I odpověděl jsem jim takto: „Protože mám rád umění. A hudba je esteticky nejbezprostřednější a lidský hlas je hudební nástroj nejpřirozenější a nejkrásnější.“