ŠVEJKOVI JE 100

By | 12.3.2021
Od vydání románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka uplynulo v březnu 2021 sto let. Na stránkách Švejkova muzea je vzpomínka spisovatelovy manželky Jarmily Haškové-Mayerové.
„Nevíš, kde je ten papír, na kterém jsem včera začal psát? Začal jsem psát a pak jsem nad tím usnul. A byla to taková dobrá myšlénka. Napadlo mi něco ohromného. A teď jsem to nějak zaspal.“
Našli jsme papír v uhláku. Byl na něm jenom nadpis: „Pitomec u kumpanie.“ A pod tím: „Dal se superarbitrovat pro blbost … „
Hašek si tím trochu lámal hlavu a pak mi začal diktovat Švejka. Bylo to v roce 1911 a byla z toho povídka Dobrý voják Švejk.
„Ale není to to, co to mělo být. Víš, měl jsem takovou představu něčeho nového, ohromného. A zaspal jsem to.“
Dobrý voják Švejk vyšel knižně, čas se nad ním zavřel, ale ta jiskra, která tehdy navečer kmitla pod Haškovým čelem před spaním, pálila v podvědomí a čas plynul – převalilo se osm dlouhých let – osm dlouhých let od doby, kdy mi diktoval Dobrého vojáka Švejka, osm let od doby, kdy jsme se viděli naposled.
Po všech novinářských zprávách, že byl zabit v Rusku, stál po osmi létech Hašek zase přede mnou.
Byl zestárlý, prošedlý, tlustý, ale jeho čelo bylo stále krásné, vysoké, nos rovný a hezká ústa sevřená trpkou ironií.
„Píšu Švejka. Celá ta léta mne to drželo. Víš, na frontě, v Rusku, všude. Začalo to ve mně hned, jak vypukla válka. Cítil jsem, že se něco rodí. To, co mne napadlo tenkrát, víš. Chceš? Přečti si první kapitolu.“
A četl mi ji cestou do tiskárny a já jsem se smála a nevěděla jsem, co dělal celých dlouhých osm let, věděla jsem jen, že jeho humor vyzrál utrpením, že svého Švejka zaplatil osmi léty života a že toho života má namále.
Kapitola šla za kapitolou a já jsem se naučila muže, kterého jsem kdysi milovala pro jeho krásnou radost ze života, obdivovat pro jeho umění.
Žil v Praze se svou přítelkyní z Ruska a pro mne byl už jenom kamarád. A jako kamarád mi dal, co mi nedovedl dáti jako muž: pevný základ k literární tvorbě. Začala jsem psát v tom roce, kdy psal Švejka. Na dlouhých procházkách po nábřeží četli jsme jeden druhému a já jsem se snažila, aby to moje také za něco stálo, aby to nebyla ostuda.
První díl Švejka vyšel.
(v r.1921 pozn.red.) Byla jsem se synem ve Falknově u Boru. Jednou navečer Hašek přijel za námi. Našemu synovi bylo devět let. Věřil, že tatínek padl ve válce v Rusku, a Hašek mi slíbil, že mu tu víru nechá, když nemůže a neumí být otcem. Ale když mu vyšel první díl Švejka, přijel, ne za mnou, ale za Ríšou, řekl mu, že je jeho otec, že mu napsal Švejka a že mu ho veze. Pak běhal s Ríšou tři dny po horách a po lesích, šťasten, že má syna.
Pak jsme se už viděli jen jednou, než odjel do Lipnice, aby tam psal Švejka dál a aby umřel, než ho dopíše.
Neviděla jsem ho mrtvého. Žije v mých vzpomínkách krásný, mladý, takový, jako byl tenkrát, když padal sníh a vítr cuchal jeho hezké vlasy: bůžek smělého mládí, které se nebojí vzdorovat životu.
Jarmila Hašková
12. 9. 1930
(Ze stránek Švejkova muzea.)
svejk_W.jpg
Jarmila Hašková, roz. Mayerová (1887 -1931) novinářka, prozaička, autorka humoristických povídek, románů a knih pro děti a mládež.
HAŠKOVY RUSKÉ INSPIRACE
Svět literatury 2013/48, vydává Filozofická fakulta University Karlovy v Praze

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *