PETR ŽANTOVSKÝ O VLADIMÍRU VYSOCKÉM

Před pětačtyřiceti lety, 25. 7. 1980, opustil naše řady ruský básník, herec a písničkář Vladimír Vysockij. Po celý život rebel, ať už tvorbou nebo způsobem života, který se rozhodně neslučoval s konformním stylem pomalu tekoucího času v tehdejším SSSR.

O Vysockém si dnes můžete najít mnoho informací. O jeho filmařských začátcích (1959) i divadelních triumfech (Divadlo Na Tagance). Většinu z jeho filmů však u nás neseženete, stejně jako záznam z jeho Hamleta, životní role. Pamětníci si možná vzpomenou na zdařilý pětidílný krimiseriál Místo akce neměnit (v originále Mjesto vstreči izměniť nelzja, vysílalo se to i v ČST), který byl pozoruhodný nejen herectvím VV, ale i samotným námětem – poválečná Moskva, gangy zločinců, to vše nebylo často připomínáno. To nebyla častušková idyla, ale drsná realita.

Mimochodem, málo se ví, že Vysockého otec obdržel titul Čestný občan Kladna, neboť seděl na prvním tanku, který do tohoto města v květnu 1945 vjel.

Vladimir V. se nestal, navzdory svému dětskému přání, vojákem, aspoň ne v tom tradičním slova smyslu. Přesto bojoval své boje do posledního okamžiku. Když posloucháte jeho často ironické, jindy naštvané, de facto protirežimní písně, napadne vás možná, že Vysockého osudem bylo nikam a nikomu nepatřit. Z našeho světa fyzicky odešel v pouhých 42 letech, ale jeho dílo je stále živé – a nezkrotné. Mimochodem, první české překlady Vysockého písní vyšly počátkem 80. let v někdejší Sekci mladé hudby Svazu hudebníků pod věru příhodným názvem Koně k nezkrocení.

A jak je svět absurdní, dnes fackují naši rádobydemokraté Jarka Nohavicu, který dostal v Rusku vyznamenání mj. za šíření jména a díla Vladimíra Vysockého (a ovšem i Bulata Okudžavy) v tehdejším Československu. Vysockij byl tehdy doma víceméně stále zakázán, a tak se Nohavica v podstatě dopouštěl ideové diverze. Inu, kádrováci všech zemí a dob, spojte se!

Jak už řečeno, život a dílo VV poznáte ve vygooglovaných informacích, ale to podstatné, co po něm zbylo, je nekonečný přelet nad ruskou kulturou doby tehdejší i naší. Psát zeširoka o básníkovi tohoto druhu nenahradí to, když si sednete k přehrávači a projedete si jeho tvorbu. A nemusíte u toho vypít litr vodky, abyste poznali, v čem je hodnota těch písní a veršů, a také v čem je světlo i stín té velké země na východě.

Už padlo jméno Bulat Okudžava. Tento písničkář a spisovatel po skonu VV napsal tuto píseň (české části přeložil Jarek Nohavica):

A ještě jednou Nohavica a jeho překlad Vysockého Písně o příteli. Myslím, že je v ní koncentrováno vše, oč autorovi i jeho pokornému interpretovi vždy šlo:

* * *

S Petrem Žantovským máme rádi ruskou hudbu, literaturu i písničkáře. Petr mi v devadesátých letech, jako šéfredaktor nakladatelství Melantrich a později Votobia, pomohl vydat několik CD ruské hudby a řadu knih ruské literatury, včetně poezie Borise Pasternaka, Mariny Cvetajevové, Sergeje Jesenina a Osipa Mandelštama.

V roce 1997 vyšla ve Votobii kniha Vladimír Vysockij Pravda a lež – Vysockého písňové texty s jeho komentáři, které k nim na koncertech pronášel. Přeložil a předmluvu napsal Milan Dvořák. Potěšilo mne hodnocení knihy od čtenářky píšící pod jménem Koka: