S velkým zármutkem oznamujeme, že 7. srpna 2018 zemřel doc. PhDr. Václav Huňáček, CSc., rusista, dlouholetý pedagog Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, přední znalec kultury východní Evropy, milovaný učitel, vzácný kolega a kamarád.
O vzpomínku jsme požádali jeho bývalého studenta a dlouholetého spolupracovníka PhDr. Michaila Odarčenka, CSc. :
Jeden z posledních českých encyklopedistů zemřel…
Ve věku 87 let opustil akademický svět Doc. PhDr. Václav Huňáček, CSc. Jeho ztráta je nenahraditelná. Říci, že působil více jak půl století na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, nejdéle na katedře rusistiky a naposledy na Ústavu východoevropských studií, by bylo klišé. Jeho odborný, vědecký, pedagogický a publikační záběr byl nekonečný. Mezi obory, v nichž vynikal, patřila především rusistika, dějiny a současnost východního křesťanství a kultury a ojedinělé znalosti zeměvědných vztahů mezi Českem a zbytkem světa, zejména vztahy zemí českých a Ruska nebo Ameriky.
Výčet vědního zaměření, specializací a činnosti v odborných grémiích či publikační činnosti by vydal na samostatnou encyklopedii. Jeho univerzální znalosti byly vždy předmětem širokého obdivu a uznání, od ocenění National Geographic Society po řadu domácích cen, např. Medaile Josefa Jungmanna nebo Medaile J. A. Komenského.
Huňáčkův vklad do jednotlivých vědních oborů bude nepochybně předmětem dalšího zkoumání a hodnocení. Avšak společným a nadřazeným jmenovatelem je, že nás opustil člověk, který měl encyklopedické vědomosti, všestranné poznatky z mnoha vědních oborů, skutečný polyhistor. Znal jsem Václava Huňáčka více jak čtyřicet let. Nejprve jako jeho student, potom jsem s ním více jak desetiletí sdílel pracovnu na FF UK a zůstal mým přítelem a nenahraditelným kolegou až dosud.
Znám stovky jeho bývalých studentů a kolegů, a tak vím, že to hlavní, co Huňáček dokázal následovníkům předat, bylo poselství, že chceš-li něčemu rozumět, musíš o tom nejprve něco vědět. Pro několik generací vysokoškolských absolventů byl představitelem zdravého kritického rozumu, touhy stále se učit a vášnivě poznávat věci a děje v kontextech, umění nejprve věci vidět a pak je teprve hodnotit.
Fenoménem Huňáčkovy renesanční osobnosti bylo „průvodcování“. Byl to on, kdo stál u kolébky, základní metodiky a praxe průvodcovské činnosti. Právě v tomto oboru mohl dát průchod nejen všestranným znalostem, ale předvést v praxi, jak dokáže být věda zajímavá, struhující a zábavná, když někdo lidem dokáže předvést svět přímo v terénu v názorných souvislostech.
Huňáčkův odchod je pro dnešní dobu symbolický. Odešel jeden z představitelů vědecké a pedagogické, ale hlavně lidské generace, která nepodlehla dnešní mainstreamové představě velké části populace, která si myslí, že všemu rozumí, a přitom máloco ví. Václav Huňáček byl pravým generačním a myšlenkovým opakem. Proto je jeho odchod pro mnohé tak tíživý.
Vřele souhlasím, patřili jsme s manželkou k jeho studentům na bývalé Vysoké škole ruského jazyka a literatury. Byl to člověk, kterému vděčíme za to, že nás naučil cestovat – v tehdejších omezených podmínkách hlavně po Československu. Celý život jsem těžil ze zkušeností, kteé jsem získal od něho v oblsti cestovního ruchu, později jako průvodce. Studenti mu říkali „chodící encyklopedie“. Petr K.