JAROMÍR HOŘEC A JEDNO PŘÁTELSTVÍ

Připomněl 100. výročí narození novináře, spisovatele, básníka a také autora textů populárních písní Docela všední obyčejný den, Dva modré balónky, Nedělní vláček, Barborka doslova zlidověly. Jejich prvními interprety byli Josef Zíma, Vlasta Průchová a také Waldemar Matuška a Eva Pilarová.

S Jaromírem Hořcem jsem se setkal až v roce 1991, kdy byl jmenován docentem na Fakultě žurnalistiky UK, stal se místopředsedou Masarykova demokratického hnutí a předsedou Společnosti přátel Podkarpatské Rusi, kterou založil. Od mládí jsem slýchal jeho jméno z úst svého nejmilejšího strýce Vladimíra Haise (1927-1998). Ten byl s panem Hořcem za války v ilegální organizaci a spolu s ním a dalšími přáteli založil v roce 1945 Mladou frontu.

Z Wikipedie:

Idea vzniku mládežnického vydavatelství vznikla během 2. světové války v ilegálním Hnutí mládeže za svobodu. K tomu účelu si vyhlédli tiskárnu v Panské ulici v Praze, kde byl za války vydáván nacistický deník Der Neue Tag a která původně patřila významnému německému deníku Prager Tagblatt, v květnu 1945 ji obsadili a začali vydávat vlastní deník. Název Mladá fronta byl inspirován předválečným časopisem levicových studentů Mladá kultura. V první redakci Mladé fronty byli například divadelní a literární kritik Sergej Machonin, režisér Jan Grossman, šéfredaktorem se stal básník Jaromír Hořec, kulturní rubriku vedl František Listopad. V redakci pracovali nestraníci, komunisté, sociální demokrati, národní socialisté i lidovci. Současně nové nakladatelství začalo vydávat týdeník My 45, literární měsíčník Generace, studentský časopis Středoškolák a časopis Junáci, vpřed.

První číslo Mladé fronty vyšlo již 9.května 1945. Vladimír Hais se stal novinářem na plný úvazek a zanechal studia na obchodní akademii v Karlíně. Jaromír Hořec byl v letech 1945 – 1950 šéfredaktorem Mladé fronty a já mám pocit, že měl celý život trochu výčitky, že „vytáhl“ svého mladšího kamaráda Vladimíra ze školy. Ten s velikou chutí, zaujetím i talentem působil v MF jako redaktor až do roku 1952. Tehdy se přišlo na to, že jeho strýc je emigrant Arno Hais*/, člen předsednictva exilové ČSSD a místopředseda Mezinárodní ústředny svobodných odborů v exilu se sídlem v Paříži.

*/ Arno Hais (1893 – 1971). V jeho pozůstalosti, kterou začátkem 90. let zaslali ČSSD rakouští sociální demokraté se našel listinný důkaz, že sociální demokracie (ČSDSD) byla vlastníkem Lidového domu v Hybernské ulici.

Vladimír těžko hledal zaměstnání, až zakotvil v kanceláři velkoobchodu s potravinami. Psát však nepřestal a věrný rodinné tradici se angažoval v odborech a v odborářském tisku. Jeho kamarád Hořec mu v roce 1968 radil, aby požádal o rehabilitaci a vrátil se k novinařině, ale Vladimírovi se už nechtělo. Dokonce ani tehdy, když mu to radil o více jak dvacet let později. Jejich společným přítelem z „mladofrontových“ začátků byl malíř Otakar Štembera (1914-1999). Vladimír zemřel v roce 1998 Otakar v roce 1999, Jaromír je přežil o deset let.

Jako básník byl Hořec ovlivněn Vladimírem Majakovským, později pod vlivem Františka Halase píše antiiluzivní poezii, v níž si kladl otázky po smyslu vlastních mladických ideálů. Naději nachází v mýtech i v křesťanství. Svůj publicistický zájem věnoval Jaromír Hořec českým moderním dějinám, literárně historickým otázkám, Podkarpatské Rusi i jazzové a taneční hudbě, k níž také psal texty.

Jiří Klapka