Za Janem Vodňanským

By | 15.3.2021
„V legraci je něco osvobozujícího, to funguje dnes stejně jako před lety. Lidé cítí určité napětí a potřebují se smát“, řekl, když jsme se viděli loni v létě.
vodnansky_01.jpg
PhDr. Ing. Jan Vodňanský
19.6.1941 – 10.3.2021
Od dětství se mi líbilo, když při domácím muzicírování táta vzpomínal, jak začátkem padesátých let na vojně společně s Jiřím Šlitrem hráli slavnou píseň Glenna Millera Chattanooga Choo Choo. A když jí pořídili text, který zněl přibližně rusky: „Skaži mi Kolja, kde ležit Čatanoga Ču Ču, ja ne znaju, ne panimaju“, s nápaditým refrénem, „Každyj mužik má mít nóžik, pa-ba-da-ba..“ vyhráli krajské kolo Soutěže tvořivosti mládeže. Později měl Šlitr známý výstup, když zpíval svou „ruštinou“ píseň Klementajn. Jednou doprovodil na klavír studenta, který s velikým úspěchem zazpíval svůj ruský překlad Chaplinovy a Suchého Písně o vyšinutém trpaslíkovi. Někdo to nahrál na magnetofon a od té doby se ten překlad šířil mezi studenty i trampy. Jak jsem o pár let později zjistil, tím autorem byl tehdy devatenáctiletý Jan Vodňanský. Později se spřátelil s Petrem Skoumalem a my jsme s nadšením poslouchali nahrávky jejich vystoupení, chodili na ně do Činoherního klubu, Divadla Ateliér nebo do vysokoškolských klubů a zpívali si písničky, které spolu složili.
Od začátku devadesátých let jsem se s Janem potkával na různých vernisážích, koncertech a divadelních představeních a měl pocit, že nás možná baví stejné věci. Asi ano, protože začátkem nového tisíciletí k nám, spolu s druhou manželkou Ivankou, zavítal na Ruský hudební salon do Černé labutě. To byl umělecký klub, galerie a kavárna s velikou terasou nad Prahou. Po přivítání mi šeptl: „Víte, že jsem, jako vy, postižený ruskou kulturou a manželka je ruštinářka“. Tušil jsem to a bylo mi milé se občas po Janovi a Ivance podívat a vidět, že se baví. Na konci programu jsem zpíval rusko-česko-slovensko-anglicky známou ruskou cikánskou romanci Дорогой длинною (Dorogoj dlinnoju), která pod názvem Those Were The Days obletěla v roce 1968 svět. Znal jsem Vodňanského verzi a tak jsem neudělal tradiční závěr, ale šel s kytarou ke stolku, kde seděli, a zpíval:
Radnaja milaja, nesestrelimaja,
letit raketa, vot globálnaja,
ona letit tuda, sama znajet kudá,
v zaščitu žízni, nášej… i truda.
A jako by to bylo předem nazkoušené, Jan se k veliké radosti publika připojil a sólově zazpíval všechny sloky své verze.
JK_s_Vodňanským_W1.jpg
V Slovenském Art klubu zpívají Jan Vodňanský a Jiří Klapka, přihlíží Jan Klapka
Pak jsme si povídali a zpívali ruské písničky za doprovodu Natálie a Alexandra Shonertových, pili dobré víno a Jan vzpomínal na to, jak v necelých čtyřech letech vnímal konec války na Královských Vinohradech, velké bombardování Prahy, plameny nad Grébovkou a noční odjezd k dědečkovi do Milevska, kde zažil osvobození. Dědeček švec opravoval vojákům holínky, které mašírovaly od Stalingradu až do Milevska, vojáci vzpomínali na vlastní děti a hráli si s malým Jeníkem a on si zas hrál s jejich medailemi. Abych citoval přesně, vezmu si jeho knihu Zpívající memoáry z roku 1992:
zpivajici_memoary_1992_W.jpg
„Když už musím jít spát, dospělí houfně odcházejí k lesnatému návrší, kde uniformovaný harmonikář nádherně zpívá „Волга, волга, мать родная… Tou dobou je to vlastně moje ukolébavka. Byl bych raději s dospělými a tak usínám zvolna, a tady možná někde začíná ta zvláštní dráždivost, jakou pro mne bude mít ruština, coby jazyk básníků a písničkářů. Zájem daleko překračující povinnou školní výuku jazyka tábora míru povede jednou až k nápadu přeložit Suchého text Písně o vyšinutém trpaslíkovi a později i vlastní texty do jednoduché školské ruštiny.“
Ja paseščaju ďaďu,
on živjot v Stalingradu,
i tam u něvo v sadu,
dva karlika stajat.
Pěrvyj odětyj žolto,
vtaroj gladit žestóko,
glazá jevó daljoko,
bezumno v mir tarčat.
Říkal jsem, že jsem mezi ruskými písničkáři slyšel zpívat jejich písně pěkně přeložené do ruštiny. Jan věděl o překladech, které pořídil herec moskevského Divadla satiry Alexej Levinskij a citoval mi tu o večerním požáru:
Éto bylo v ponědělnik,
éto bylo pad sačelnik,
pad sačelnik kak raz,
zagarjelsja dom u nas.
Na prazdnik sěmějnyj
sabralis my večerkom,
i vot pad sačelnik,
zapylal naš staryj dom,
zapylal naš staryj dom.
(všechny transkripce J.V.)
Velikým hitem dvojice Vodňanský + Skoumal je píseň Maršálové, o které Jan říkal, že měl představu slavnostně osvětleného petrohradského paláce, který stál na břehu moře.
Každé setkání bylo pro mne velkým potěšením, ať už to bylo v Ruském hudebním salonu, v Slovenském Art klubu, později ve Slovenském domě v Soukenické ulici, v Semaforu nebo ve Viole, na křtu vydání trojjazyčné Erbenovy Kytice, nebo Zpěvníku ruských písní, kde zpíval Mičurinovu ulici s umně vpletenými hudebními citacemi Písně úrody, Písně brigády, Vpřed směle soudruzi spějme a Partyzánské.
Jan Vodňanský si pamatoval ruské písně z 50. let i jejich poněkud násilné překlady do češtiny s jejich kouzlem nechtěného. Mezi naše oblíbená čísla patřila Step jen step je kol, není tu chodník, v stepi nahluchlé, zamrz povozník a zejména Píseň úrody z filmu Kubánští kozáci. Ukázku můžeme přinést jen fotografií a pro představu alespoň nahrávku Kühnova smíšeného sboru s Velkým estrádním orchestrem.
Vzpomínám na Tvoje aktuální častušky – této bude příští měsíc rovných šedesát:
Letěl v něbo na razcvjétě,
i vjernulsja na kaněc,
létěl v nebo na raketě,
vót Gagárin maladěc.
Děkuji Ti, milý Jane, a tleskám ve stoje – vót maladěc!
Jiří Klapka

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *