Opožděná gratulace paní Evě Pilarové aneb o čem se nepsalo

By | 15.9.2019
V sovětské hitparádě byla na přelomu 60. a 70. let Eva Pilarová před Ellou Fitzgerald a v ruském přehledu zahraničních hvězd je jméno paní Pilarové uvedeno mezi Edith Piaf a Elvisem Presley.
V letech 1968 – 1986 byla paní Eva na turné v Sovětském svazu devatenáctkrát. Před připravovaným dvacátým zájezdem, jsme si tak dlouho psali a telefonovali, až z toho bylo pozvání na chalupu a z pozvání rozhovor. O čem jsme si tenkrát povídali, je v závěru článku, který je poprvé publikován česky.
Dvacátý zájezd do Ruska se uskutečnil až v roce 2008. Byl to slavný návrat. Koncert nazvaný Eva Pilarová „nebeská i pozemská“ se uskutečnil v nabitém sále Ústředního domu umělců v Moskvě. Byl vyvrcholením festivalu filmové retrospektivy Zlatá šedesátá, který naše velvyslanectví pořádalo u příležitosti 90. výročí vzniku Československa. V Menzelově černobílém filmu Zločin v šantánu z roku 1968 měla paní Pilarová hlavní roli a nyní, po čtyřiceti létech, živě „sestoupila z plátna“. Zpívala báječně – česky i rusky za doprovodu Víta Fialy a Milana Dvořáka. S potěšením jsem na programu spolupracoval jako moderátor, kytarista i zpěvák a s ještě větším potěšením jsem si s paní Evou zazpíval duet Nechoď dál (Vdoľ po ulice).
Většinu publika tvořili vysokoškoláci, kteří paní Evu nemohli pamatovat. Přesto bouřlivé ovace a kytice, kterými jí zahrnuli byly velkolepé. V Českém centru měla další recitál a také otevřela výstavu svých fotografií. Publikum zde bylo „dospělejší“ a některá setkání s dávnými přáteli byla až dojemná.
Ohlas na vystoupení EP v Moskvě – autorem byl diplomat Igor Čerkasov
Do Moskvy byla pozvána znovu. Vystupovala v Jazzovém klubu, vařila v televizi a po návratu přijala pozvání na koncert v Doněcké filharmonii.
Byl červen 2009. Doněcku se říkalo město růží. Všude jich kvetly desetitisíce a omamně voněly i na právě dostavěném letišti. V krásné budově filharmonie se setkala s vynikajícími ukrajinskými jazzmany trumpetistou Valeriem Kolesnikovem a pianistou Anatolijem Losovským, kteří v programu vystoupili jako hosté. Vzpomínalo se na jejich pražský úspěch na Jazzovém festivalu v roce 1968 a paní Eva jim předala ocenění, které si tenkrát nestačili převzít. Zpívala česky, rusky i ukrajinsky. Koncert se vydařil, úspěšné byly i dvě vernisáže výstav fotografií a veselé vaření v televizi. Vyfotografovala se u pomníku doněckého rodáka, legendárního zpěváka Josifa Kobzona. Tam paní Eva poznamenala: „Tu fotku zarámuji a dám Karlu Gottovi se slovy: Něco takového by Ti mohli postavit na Bertramce.“ Na podzim čekalo paní Pilarovou turné s Alexandrovci. Podle jejich uniforem vytvořil Osmany Laffita zajímavou toaletu a paní Evě to báječně slušelo a samozřejmě i zpívalo.
Vystoupení legendárního souboru s legendární zpěvačkou jsem moderoval. Užíval jsem si ten jedinečný souzvuk hlasů, atmosféru vzájemných sympatií, obdivu a úcty, užíval jsem si nadšení diváků a také humor paní Evy, když jsme jezdili se souborem. Měl jsem štěstí na blízkost osobnosti s jedinečnou a nezaměnitelnou barvou hlasu, který nás dlouhá léta hřeje. Životem mne provází Oliver Twist, Jdem tmou, Rekviem a také Tichá voda do Dunajka padala. A vzpomínám na všechna milá setkání – na koncert ke stému výročí Ljuby Hermanové, křty trojjazyčné Kytice v Semaforu, Zpěvníku ruských písní v Slovenském domě i jubilejního DVD „Eva Pilarová – padesát let na scéně“ v hotelu Hoffmeister, kde jsem měl tu čest předat jí a Karlu Gottovi Medaili Josefa Jungmana za reprezentování české kultury v zahraničí.
Milá Evičko, děkuji a přeji k Tvému srpnovému jubileu hodně zdraví a štěstí
Jiří Klapka
Rozhovor s Evou Pilarovou z roku 2006 je poprvé publikován česky
Vaše první setkání s ruskou kulturou?
Jako dítko školou povinné jsem přečetla skoro všechny díly Kallinikova „Mnichové a ženy“ (Mošči). To asi neznáte…
Znám a je mi dost milé, že připomínáte kdysi velmi slavný román, slavného spisovatele Iosifa Fjodoroviče Kallinikova, který byl také velkým propagátorem české kultury – přeložil do ruštiny díla K. J. Erbena, K. Čapka, F. Langra, J. Mahena , a dalších. Po emigraci do Československa žil až do své smrti v r. 1934 v Hranicích na Moravě, kde se přátelil s jiným emigrantem ing. Meleško, který bydlel shodou okolností v podnájmu u mojí prababičky. Jinak ten román je docela síla i pro dospělého, a zejména poslední díl se sexuální problematikou.
Právě proto říkám „skoro přečetla“ – ten poslední díl jsem dočetla až v dospělosti. Při jeho čtení mě totiž vyhmátla maminka a knihy pečlivě uschovala. Další setkání s ruskou kulturou už bylo se souhlasem rodičů, chodívali jsme hodně na opery a ve mně zanechal hluboký dojem Evžen Oněgin.
A Vaše setkání s ruštinou?
Ve škole. Rusky jsme se učili od čtvrté třídy a měli jsme učitelku – hrozně zlou babu. Tak jsme se jí strašně všichni báli, že jsme se tu ruštinu docela slušně naučili. Po letech se mě moc hodila, mohla jsem ruským divákům nejen zpívat, ale i sem tam něco povědět. A navíc nedělalo mi problém přečíst si občas nějakou knížku v originále.
Jaká tedy byla Vaše první cesta do Sovětského svazu?
Možná to bude znít neuvěřitelně, ale nebýt velvyslance Červoněnka, nevím, jestli bych se tam kdy podívala. Můj první muž – hudebník Milan Pilar – se totiž nevrátil ze zájezdu do tehdejšího Západního Německa a mě „vrchnost“ automaticky vzala pas a já nejezdila ani na Východ. Jednoho dne jsem spolu s dalšími kolegy vystoupila na Sovětském velvyslanectví. Můj zpěv velvyslance nadchnul, pochválil i moji ruštinu a zeptal se mě, jak se mi líbilo v Sovětském svazu. Nechtěl věřit, že jsem tam nikdy nebyla a ptal se, jak je to možné. Vysvětlila jsem mu, proč nemám pas. Poněvadž tam byl s námi i ředitel Pragokoncertu, Červoněnko si ho zavolal a požádal, aby mě co nejdříve vyslal na turné do SSSR. Asi za šest neděl jsem poprvé vyjela.
A to si vzpomínám, že to byl veliký úspěch.
Při vší skromnosti byl. Proto si mě tam pozvali ještě devatenáctkrát. Zpívala jsem česky, rusky, anglicky, latinsky, jazz i pop, vystupovala jsem tam v televizi, psalo se o mě v novinách. A hezky. Jeden novinář se mě dokonce zeptal, jaký je to pocit, když mi Moskva leží u nohou.
No vážně – jaký je to pocit?
Samozřejmě úžasný, v některých městech jsem měla dokonce své fankluby, největší byl v Leningradě. A pak mě doslova šokovalo, když jsem se dověděla, že v anketě o nejlepší zahraniční zpěvačky jsem se umístila na prvním místě – před Ellou Fitzgerald! Ze zahraničních zpěváků byl první Karel Gott – před Beatles!
Dodnes jste na ruských internetových stránkách uváděna mezi známými zahraničními zpěváky – abecedně – po Edith Piaf a před Elvisem Presleyem. Na svých turné v SSSR jste se nešetřila a vystupovala i třikrát denně – měla jste vůbec někdy čas navštívit místa, která jste si třeba přála vidět?
Měli jsme sice hodně přeletů i přejezdů vlaky či autobusy, ale i tak jsem si stačila prohlédnout, co mě lákalo. Největší dojem ve mně zanechaly návštěvy leningradské Ermitáže, u impresionistů jsem dokázala prostát dlouhé hodiny. Ve volných dnech jsem ráda jezdila na výlety. Jednou mě kamsi zvali, ptala jsem se jak je to daleko, prý kousek pod Moskvou. Tak ten kousek měřil 300 km, ale návštěva dílny starého řezbáře stála za to. Přivezla jsem si domů krásné suvenýry. Vykoupala jsem se ve všech možných mořích, podívala jsem se do hor na Kavkaze, viděla jsem místa, kam bych se dnes těžko podívala, poznala jsem spoustu zajímavých lidí i jejich domácnosti. Ráda vzpomínám.
A vzpomenete si také na nějakou veselou příhodu?
Byl prosinec, jednadvacet pod nulou a my měli koncert v Archangelsku. V moderním kulturním domě jsem přišla do šatny a koukám, na okně stojí v květináči kapradinka a divoce vlaje ve větru. A byla tam parádní zima. Nějaký dobrák totiž ukradl kličky z okna, zůstaly po nich dost velké díry. Zavolala jsem „děžurnou“ a říkám – tak podívej, dnes už to nějak vydržím, ale zítra tady mám tři vystoupení (byla neděle – to se hrálo vždycky 3 x) a nechci umrznout, tak ať to někdo opraví a ať je tady pořádně teplo. „Děžurná pravila – děvuška, vsjo búdět, těplo búdět.“ Druhý den jsem vstoupila do šatny, díry po kličkách v oknech tam zely opět, ale kapradinka na okně se nehýbala. V tom už ke mně přiběhla rozjásaná „děžurná“: „Děvuška, dnes tady budeš mít teplo, obrátil se vítr!“
Vaše setkání s Rusy v Československu?
První, koho jsem z ruské komunity poznala byla zmíněná učitelka ruštiny, v pozdějších letech jsem měla čest poznat zpěváka Vjačeslava Irmanova, který pro mě napsal pěknou písničku o břízách a v sedmdesátých letech jsem se setkala s Glebem Jerochimem, ten mě naučil píseň Bubency. Měla v mém podání v Sovětském svazu velký úspěch.
A Vaše oblíbené ruské písně?
Určitě Bubency (Slyšu zvon bubencov). Jako dítě jsem milovala písničku Vniz po máťuške Volge, nedávno jsem ji po dlouhé době slyšela a znovu ve mně zanechala hluboký dojem. Nikdy jsem ji nezpívala, protože její síla je právě v tom sborovém zpěvu. Zato jsem moc ráda zpívala od Frenkela Žuravly, nebo Nosovovu Daleko, daleko. V české verzi jsem nazpívala společně s Waldemarem Matuškou V doľ po ulice metelica metet, u nás se jmenovala Nechoď dál a byl to velký hit, nebo například z repertoáru Ally Pugačevové Jsem ta, co zůstává tu dál (Ženščina, kotoraja poet).
A Vaše krédo?
Bude-li dobro v nás, bude i kolem nás.
* * *
Na videu nazvaném Ева Пиларова (Eva Pilarová) „Бубенцы“ je Oliver Twist a úryvek vystoupení EP s Alexandrovci. Po písničce jsem šel za Evou: „Víš co zpíváš? Dobrý den, majore Gagarine!“ EP: „No jo, ono to začíná úplně stejně!“

Napsat komentář